IRESOFT: značka a prestiž na vlastní kůži

Co mě přimělo napsat tento článek?

Na podzim loňského roku jsem se účastnil konference "Ryba smrdí od hlavy" a byla to vlastně moje první podobná akce. Následně přišla naše "Štěstěna" s myšlenkou uspořádat diskuzi na téma zážitky a poznatky z konferencí. Cítil jsem, že mám co sdělit, avšak diskuzní fórum mi kolidovalo s dalšími pracovními a osobními aktivitami. Protože už ale moje téma figurovalo na pozvánce a nerad bych kohokoli o mé, a myslím že o zajímavé poznatky ochudil, rozhodl jsem se natočit krátké video, kterým bych svých pár minut "slávy" nahradil. No jo, ale aby to mělo hlavu a patu, tak je potřeba si nejdřív sepsat myšlenky. A když už jsem je začal sepisovat, napadlo mě, proč z toho rovnou neudělat krátký článek? Pokud tento text čtete, děkuji, zároveň to značí dotažení mé myšlenky do konce. Tolik na úvod, proč a jak vlastně vznikal tento článek.

Protože je možné, že si to bude číst i někdo, kdo mě nezná, tak jen v krátkosti - v IRESOFTu pracuji pátým rokem na pozici obchodního konzultanta a to, co se u nás a kolem naší firmy již delší dobu děje, úplně změnilo můj pohled na vnímání pracovního prostředí. Ovlivnilo mě to na tolik, že se prohlašuji za hrdého ambasadora IRESOFTu. Pro mě poměrně nová role. Ač jsem se za osm let v korporátu setkal i se spoustou dobrých okamžiků, nikdy jsem jakoukoli z bývalých společností nějak výrazně neprosazoval, přiznám se, že směrem k nim občas zazněly i ostřejší výrazy. Stejně tak by mě vážně nikdy nenapadlo vyrazit si třeba po Vaňkovce v tričku s logem některého z předchozích zaměstnavatelů.  No a dnes má tričko s logem IRESOFT důstojné místo ve skříni vedle všech těch „Hilfigerů, Klainů, Oliverů“, a když je mám na sobě, tak cítím stejnou prestiž, jako když se obléknu do některé z těch světových značek. Vzali byste si na sebe dobrovolně třeba tričko Agrofert, nebo „Levné půjčky pro seniory“, já tedy asi ne... Dříve jsem třeba ani příliš nerozebíral, kde pracuji a jaké to tam je, protože nebyl jediný důvod se s tím „chlubit“. Dnes je to pro mě „zaměstnavatel“ téma, o kterém můžu mluvit kdekoli,  a okolí mi věnuje pozornost – a tím myslím třeba i kamarády v hospodě, kteří pracují na živnost a ještě úplně mimo obor.

Jak to všechno začalo?

Vraťme se o pár let zpátky, konkrétně do roku 2015, kdy jsem v dubnu nastoupil do firmy. Tehdy mě překvapilo především to, že první osoba, která mi nabídla tykání, byl sám Jirka Halousek – ředitel firmy. Vzhledem k tomu, že za necelých pět let v jedné z předchozích štací, si se mnou netykali ani někteří stejně staří lidé na našem oddělení, tak tehdy po prvním kontaktu se samotným ředitelem IRE nastal i první „wow efekt“. Následovalo seznamování se s pracovním prostředím. „Vy tady fakt máte fotbálek a stůl na stolní tenis?“ „Jo, to je tu normální“. „A kde seženu propustku k lékaři a dovolenku?“. Na to mi nebyl schopen nikdo odpovědět, protože tu nic takového nebylo.
Tehdy už se svým způsobem jelo ve statutu svobodné firmy, ale srovnat IRE verze 2015 s IRE verze 2020, je jako srovnávat moji předchozí služební Hyundai i30 s novou Octavií (což vnímám jako ten největší benefit vůbec). 
Jistě jste se i vy setkali v předchozích zaměstnáních s různými „anonymními“ dotazníky spokojenosti. V IRE jsou samozřejmě taky, jenže s tím rozdílem, že s výsledky anket a názory zaměstnanců se skutečně vedení zabývá. Na základě dotazníkových anket jsme například měli možnost sami říct, jaké chceme benefity, nebo co nás trápí. Najednou člověk nemá obavu do dotazníku, kde zazní i negativní věci, uvést svoje jméno, protože ví, že to má smysl. Docházka, home-office, důvěra, péče o zaměstnance, Chief-happiness officerka, auta, telefony a notebook dle vlastního výběru, ovoce, džusy, snídaně, výčepko s nealkopivem, irelednice, to je jen výčet toho, co máme…Upřímně si nedovedu představit, jaké by to bylo, kdyby se najednou některý z těchto pro nás již absolutně běžných benefitů odebral. Jaké by to bylo nemít možnost jít si nakoupit do IRElednice, nebo vůbec – co by to asi způsobilo, když by se musela vést docházka v IRE striktně jako v mém předchozím zaměstnání. Tehdy jsem musel být u docházkové čtečky nejpozději 5 minut před začátkem pracovní doby, jinak se mi počítalo 10 minut penále, v prvním zaměstnání to šlo ještě dál, tam se nám díky turniketům při vstupu na oddělení počítal skutečný čas strávený výkonem pracovní činnosti, takže se odpočítávala například i návštěva toalety… 

Jednou jsem se na toto téma bavil s naší „Štěstěnou“ Andrejkou, jestli třeba neudělat „Den bez firemní kultury“, avšak shodli jsme se na tom, že by to nejspíš způsobilo revoluci.

Tyhle a spousta dalších věcí mě čím dál tím víc pohlcovaly. Přesto, že to mám do práce 330 kilometrů, nikdy se mi nestalo, že bych se netěšil, až dorazím na firmu. Lidé, důvěra, prostředí, smysl – tím bych asi charakterizoval ten můj hnací motor. Pořád mi ale chybělo něco, co by dokázalo pojmenovat a rozklíčovat všechny moje pocity ve spojení Tomáš Hrbáček vs. IRESOFT. Teď už se konečně dostáváme ke chvíli, kdy jsem došel k určitému uvědomění. Tou chvílí byla konfrontace s odbornou veřejností.

Zaměstnanec=ambasador

Při procházení programu konference "Ryba smrdí od hlavy" jsem si kladl otázku, jak se postavím k networkingu a co mi to asi tak přinese. Budu vlastně vůbec něčím nebo pro někoho jako zaměstnanec IRESOFT zajímavý? Obchoduji přece pro sociální služby a těžko tam potkám nějakého potencionálního zákazníka. V hlavě figuroval i plán B - vždyť tu jsem přece i v roli lektora UAM-tedy pořadatele konference, navíc je téma vzdělávání populární a zajímavé pro všechny bez ohledu na obor nebo pozici. Pak to ale nastalo setkání s novými lidmi…"a kde pracujete?" "Iresoft". "To jako fakt? A vážně to tam je takové, jak mluvil váš pan ředitel? A jak to všechno vnímáte z pohledu řadového zaměstnance? Jaké to je pracovat ve svobodné firmě? My bychom to taky chtěli zavést, ale u nás by to asi nešlo… Najednou se objevilo spoustu zajímavých témat a já měl možnost se s ostatními podělit o svůj příběh řadového zaměstnance, o to, jak to u nás funguje a co to pro nás znamená. Najednou jsem na vlastní kůži zažil tu prestiž, kterou jsem před tím nebyl schopen pojmenovat, ač jsem si jí byl vědom. To, jaké to skutečně je pracovat v IRESOFT. Přiznám se, že ten den jsem byl vlastně mnohem víc v kurzu než například na jakékoli konferenci sociálních služeb, kde budujeme vztahy s našimi zákazníky. Lidé ze mě cítili nejen Armaniho, ale zejména IRESOFT a hrdost, že mohu být součástí této firmy. To byl poslední díl skládačky, díky kterému mi došlo, že jsem ambasadorem IRE už dlouho, jen jsem nebyl schopen to pojmenovat. 

Poselství na závěr

Když jsem se rozhodl napsat tento článek, přemýšlel jsem nad tím, co chci, aby si čtenáři odnesli. 
Přemýšleli jste někdy nad tím, jakou sílu má značka vašeho zaměstnavatele, jak se na ni dívá okolí a jak se třeba i vy cítíte jako součásti dané značky? 
Představte si, že existuje třeba i taková finanční společnost, kde jsou zaměstnanci na značku jejich zaměstnavatele tak "hrdí", že radši vystupují pod jiným názvem. 

Poselstvím tohoto článku je zamyšlení se nad tím, co je důvodem, proč pracujete zrovna pro toho daného zaměstnavatele a proč děláte to, co děláte. A pokud nejste spokojeni, stojí za tím skutečné důvody, nebo to nakonec až tak hrozné není? Co Vám Vaše zaměstnání přináší, co Vás žene kupředu? Děláte práci čistě jen pro peníze, nebo je tím motivačním motorem něco jiného? Přemýšleli jste třeba někdy i nad tím, že benefity jsou benefity a není žádná zákonná povinnost, která by firmám nařizovala jejich poskytování? Pokud jste u svého zaměstnavatele s čímkoli nespokojeni, občas stačí jen otevřít oči a podívat se na věci s nadhledem a odstupem. Pokud to ani tak nestačí, proč jste si už dávno nenašli jinou práci a místo toho trávíte zhruba 2000 hodin ročně v nespokojenosti? 
Jestli jsou tím důvodem peníze, máte zatracený důvod být spokojení, protože jste zajištění, takže nebudete muset řešit existenční problémy. Pokud i přesto nejste spokojení, myslíte si, že to je politikou a smýšlením zaměstnavatele, vykonávanou činností…anebo je v tom faktor „já“?