Cesta ke svobodě aneb jak se rodí Chief Happiness Officer

Jak Jirka je Štěstěně přišel jste už mohli číst před pár lety. Stále častěji ale dostávám otázku, kde jsem získala nasazení pro svou práci já? Jak jsem se stala manažerkou štěstí? Do jaké školy jsem kvůli tomu chodila? Co jsem musela vystudovat? Proto jsem se rozhodla, že se podělím o své zkušenosti, pocity a příběhy s lidmi, kteří mě ve škole života ovlivnili tak moc, že jsem přestala hledat práci, ale vysnila jsem si PO-VOLÁNÍ.

Brno 2016    

"Chief Happiness Officer?? To existuje?? Vy si ze mě děláte srandu??"

Taková byla moje reakce, když jsem poprvé slyšela návrh pracovní pozice v brněnském IRESOFTu. Když jsem se z tohoto setkání s Jirkou, ředitelem, vracela z Brna zpět do Prahy, měla jsem 2,5 hodiny na to, abych si sama v sobě srovnala a obhájila, co mohu nabídnout, a proč jsem na tuto pozici stvořená. Bývala jsem totiž sama sobě největším kritikem. Vůbec nešlo o mé devítileté zkušenosti v zahraničí, zkušenosti v event managementu, v produkci či o můj dar propojovat lidi, rozumět jim a nasměrovat je. Šlo tam o něco víc...šlo mi tam o SMYSL. Proč a pro koho to dělám. I zaměstnanec by totiž předem měl znát hodnoty člověka, pod kterým pracuje, a koho vlastně reprezentuje. Musela jsem se vrátit do minulosti a zavzpomínat, kde toto sebevědomí vlastně vzniklo.  

Londýn 2006

Představte si tento scénář. Potřeštěná dvacítka českého původu letí po firemním schodišti s očima navrchu hlavy. Je ve zkušební době a vyskytl se problém. Nečekané okolnosti způsobily, že je toho moc a věci nejdou vůbec podle plánu. Málem až vrazí do nejvyššího nadřízeného.

„Je všechno v pořádku, můžu s něčím pomoct?" zeptá se Sarrod.

„Ne, děkuji. Všechno v pořádku.“ bezmyšlenkovitě vystřelí automatickou frázi aniž by se zamyslela, a běží dál, protože je přeci placená od toho, aby to vyřešila sama, MUSÍ.....ano, jsem to JÁ.

Hodinu na to Sarrod stojí za mnou a žádá mě, zda mám čas s ním jít do kanceláře. On mě vyhodí, bleskne mi hlavou. Když se za námi zavřou dveře do kanceláře a já usedám na židli, ještě netuším, že za chvilku uslyším něco, co totálně převrátí můj dosavadní pohled na svět.

„Moc bych ocenil, kdybys ke mně byla upřímná. Jsem tu sice na nejvyšší pozici, ale nemůžu vědět, co se děje zrovna ve vašem týmu. Nemůžu být u všeho. Když se tě tedy zeptám, jestli s něčím mohu pomoct, když vidím, že ti evidentně něco dělá starosti, myslím to vážně. Jinak bych se neptal, nerad plýtvám časem. V tomhle podniku jsme na jedné lodi. Tady je důležitý i Immeld, který podává na toaletách našim klientům ručníky. Spokojený zákazník se vrací. Nespokojený ne. Nemáme zákazníky, nemáme práci. Ani ty, ani já. Každý článek je tak u nás důležitý. Ty se staráš o klienty, jak nejlépe dovedeš, to je tvoje práce. Moje práce je starat se o tebe. Teď mi, prosím, řekni, co se děje a co by ti pomohlo, aby se to vyřešilo.“

Nedokážu popsat to neskutečné dojetí, které jsem prožívala. Ještě po příchodu domů jsem se v odrazu zrcadla nachytala, že se usmívám jak měsíček na hnoji. Jak málo stačí ke štěstí, pomyslím si. Málo? Znamenal to pro mě tenkrát celý svět. Byl to den, kdy se česká holka odkojená autoritativním školstvím a přístupem, naučila, že její hlas je vyslyšen. Na jejím názoru záleží. Může přiznat, že něco nezvládá. Může požádat o pomoc. A že na nic už nemusí být sama.

V té době jsem ještě netušila, že ta mocná slova a práce v tomto prostředí silně ovlivní mé budoucí vnímaní pracovního přístupu. Prostředí, kde jsem po malých dávkách dostávala základy ke "Svobodě v práci", které mě jednou, díky změně myšlení, zavedou až do brněnského IRESOFTu na pozici manažerky štěstí. Pro mě se tento lidský přístup v práci stal přirozeností. Jakmile to totiž jednou ochutnáte, není už cesta zpět...

Nedávno

Když jsem se už rok hrdě hlásila k pozici Chief Happiness Officer a za těch 365 dní si prošla celou škálou emocí - od těch nejvyšších až skoro po ty nejnižší, protože ty začátky nebyly vůbec lehké, povídala jsem si s kamarádem, který je primář a v jehož tváři byla viditelná únava, proč se po tolika letech vrátil i on zpět do ČR, i když tam vydělával balík, tak mi odpověděl:

„Ty, Andy. Ono to bude asi znít trošku divně, ale já měl pocit, že když jsem se tu narodil, že téhle zemi můžu něco oplatit, že tu můžu díky těm zkušenostem zvenku něco změnit. Změnit k lepšímu, víš?“

A mně málem až ukápla slza, protože jsem to cítila úplně stejně. Jsem možná zatím pro mnohé zde v ČR Marťan, ale dobrá zpráva je, že nás je čím dál tím víc. Gándhi řekl: „Změň sám sebe a změníš celý svět.“ A já se s tím ztotožňuji. Proto bych se o ty střípky štěstí v každodenním životě, které jsem po cestě nasbírala, ráda podělila.

Láká mě totiž představa, že jednou bude standardem úplně každé firmy mít kulturu, kde se zaměstnanci nebojí říct svůj názor. Kde nadřízení dokáží přiznat, že se někde stala chyba. Kde se nepoužívá nátlak nebo zastrašování k plnění cílů. Kde si všichni uvědomují, že jsme v první řadě lidi, mezi kterými by měl být přirozený respekt, ohleduplnost a vzájemná úcta. Kde smysl pro zodpovědnost a vědomí, že bez vzájemné spolupráce se nikam nedostaneme, má už v sobě každý.

Z téhle jednoty totiž pak vznikají velké věci…

" Změň sám sebe a změníš celý svět". Gándhi