Superčlověk vs. šťastný člověk?

Autor: Marcela Nečasová, marketingová specialistka

Máš potřebu i při řízení auta vyřizovat telefony a maily? Tvůj kalendář je narvaný od rána do noci, od pondělí do neděle a pořád máš pocit, že ti něco uniká a výsledky neodpovídají vynaloženému úsilí? Ano, dnešní doba je rychlá a plný kalendář je IN. Protože ten, kdo nemá plný kalendář, jakoby nebyl a nežil. Ale je to doopravdy to, co chceš, a je tohle všechno zárukou úspěchu a spokojenosti?

Tohle zamyšlení nebo možná spíš inspiraci píšu na základě vlastní zkušenosti. Žila jsem hekticky a měla jsem za to, že jedině tak je to správně. Odpočinková neděle? Cože?? Tolik času a nic z toho? Každý den jsem měla rozplánovaný hodinu po hodině… ano, i neděli. Žila jsem v domnění, že jinak to nejde, protože přece život máme jen jeden a já se chci vzdělávat, chci cvičit, chci se věnovat svým známým, pejskům a chci ještě tohle a tamto by taky nebylo špatné…

Jaký byl výsledek?
Začala jsem si svůj život „neužívat“. Všechno jsem dělala jen proto, že to mám napsané v kalendáři a tedy „musím“. Můj iPhone začal být nepřítel a ne pomocník. Splnila jsem něco a už mi zase hlásil nové a nové úkoly k vyřízení. A taky mi nemilosrdně připomínal, kde mám být, za jak dlouho a co si musím připravit. Never eneding story…

01Ano, přišlo to i na mě… Uvědomila jsem si, že jsem otrokem svého kalendáře a telefonu. A že i když dělám věci, které mě baví, tak si to jaksi nestíhám užívat a mít z toho radost. Důležitým momentem pro mě bylo setkání s bývalým spolužákem ze střední, se kterým jsem se neviděla „baj voko“ deset let. Kecali jsme a shodli se na tom, že by to chtělo jít zapít a zavzpomínat na staré dobré časy. Ondra mi řekl: „Příští týden můžu kdykoliv řekneš!“. No a já jsem koukla do svého „úžasného a vymakaného“ kalendáře a prostě jsem chtě nechtě nenašla ani hodinu na oběd, natož celý večer na víno. Ptala jsem se sama sebe – jak to ten kluk dělá, že může prostě KDYKOLIV? Já to chci taky tak!

Co bylo dál?
Ten týden jsme se neviděli, protože nemám ve zvyku narychlo rušit něco domluveného. Ale dovedlo mě to k úžasné myšlence – co takhle si dát tři dny jen pro sebe? Bez lidí, kalendáře, bez upomínek, bez budíků… Co takhle zjistit, co mě doopravdy baví a co chci dělat a taky kdy a kde to chci dělat? Kdy mám nejvíc energie a kdy mi to nejvíc pálí?
Lidi, fakt jsem to dala! Na tři dny jsem zrušila všechno, co jsem měla v kalendáři, vypla jsem si veškeré notifikace na mobilu i notebooku a zařídila si, abych doma byla sama. Překvapivě už v ten moment jsem z toho neměla vůbec špatný pocit, čehož jsem se popravdě docela bála. Právě naopak.

Den první…

  • Dobře jsem se vyspala. Možná proto, že už večer jsem usínala s myšlenkou, že ráno NEMUSÍM vstávat. Paradoxně jsem vstala o třičtvrtě hodiny dřív než normálně.
  • Dala jsem sprchu, kafe a super snídani místo „umělé výživy“ z prášku.
  • Pak jsem si skočila do fitka. Ne proto, že je právě vypsaný termín lekce, ale proto, že jsem se zrovna cítila nabitá energií, která nutně potřebovala ven.
  • Vrátila jsem se domů a naprosto bez výčitek si na dvacet minut hodila šlofíka. No a co, že nebyla noc.
  • Nikde mi nic nepípalo a neupozorňovalo mě, co mám dělat. Úžasný pocit. Prostě čistá hlava a čas jen sama na sebe.
  • Díky tomu jsem se konečně pustila do projektu, který jsem strašně dlouho odkládala, protože to bylo „moc velké sousto“ a zrovna na to nebyl čas, ta správná nálada ani chuť. Spát jsem šla v šest ráno… Naprosto happy, protože jsem udělala obrovský kus práce.

Inspirace pro ostatní „superlidi“?
Nestojí na tobě svět, ať jsi v jakékoliv pozici! Počet vyřízených emailů a telefonů z tebe nedělá supermana. Poslouchej sám sebe, své tělo a mozek – to je celé. Aspoň u mě tohle stačilo, aby se začaly dít fakt velké věci.

Co jsem si uvědomila a co jsem se naučila?

  • Nevyřízené maily nevybuchnou a s velkou pravděpodobností se kvůli nim ani země nezačne točit na druhou stranu. Za tři dny mi přišlo 418 mailů. 349 letělo rovnou do koše. Na zbytek jsem odpověděla během jedné jediné hodiny.
  • Za tři dny jsem rozjela projekt, který jsem měla tři měsíce v patách, a který mi pořád šeptal: „Už by ses mi měla věnovat! Já jsem důležitý! Já jsem tady a čekám!“
  • Změnila jsem vztah ke svému iPhonu – už je to zase jenom pomocník, nikoliv diktátor… Já poroučím jemu, ne on mě.
  • Po jednom dni, kdy jsem nedělala vůbec nic (rozuměj: nevylezla jsem ani z postele) mi kupodivu nenarostla ani druhá brada a ani jsem nějak výrazně mentálně nezaostala. Doufám :-).

02Teď si doopravdy užívám to, že jsem. Vidím za sebou daleko víc výsledků, cítím mnohem větší uznání a respekt svého okolí. Kalendář nadále používám, ale rozhodně není zaplněný hodinu po hodině. Soustředím se na velké cíle, a na to, co dělám právě teď. Když jsem ve fitku, soustředím se na svoje tělo a svaly. Když jím, vnímám chutě. Když jsem s kámoškou na kávě, poslouchám ji na 100 % a nevyřizuji přitom maily.

Závěrem bych vás chtěla odkázat na jeden z minulých článků mého kolegy Martina – http://blog.iresoft.cz/2016/motivace-zaklinadlo-doby/.

Martin se v druhé polovině věnuje ROWE. Celé moje zamyšlení a povídání je totiž krásnou ukázkou z praxe, co vlastně to ROWE je a k čemu je dobré.

Sdílejte...Share on Facebook34Share on Google+0Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn0

Autor

Marcela Nečasová

„Každou novinku či myšlenku, která se u nás zrodí, je potřeba „dokonale“ popsat a správně poslat mezi lidi. Už jsem se ale naučila, že univerzální dokonalost neexistuje. Takže teď je mým cílem alespoň co nejlépe poznávat naše klienty a komunikovat způsobem, který je jim blízký. Nesnáším pocit, že něco musím nebo naopak nemůžu, pro své blízké bych se rozdala a hodně času trávím ve fitku.“

2 komentáře u „Superčlověk vs. šťastný člověk?“

  1. Ahoj!

    Poznávám se v tom, co píšeš!

    Není tak dávno, co mi došlo, že takhle to dál sice jde, ale já to tak už nechci. Věnoval jsem se všemu a vlastně ničemu zároveň. Týden za týdnem pořád stylem “ještě toto potřebuju dokončit a pak bude trochu prostoru na to, co chci, ale neustále odkládám”. A tak utekl rok 2016…a pak jsem si vzal (snad předloňskou) dovoelnou – bez e-mailů, telefonátů, schůzek, termínů…mimo tento kolotoč jsem strávil v podstatě celý jeden měsíc.

    Teď už jsem zase měsíc zpátky. Začal jsem si úplně jinak organizovat práci – jak časově, tak lokalitou, tak i náplní. Proč? Protože chci…a protože můžu! Kolegové se skoro poprali o to, aby si mohli vzít některé moje agendy a já si začal konečně formovat prostor pro nové příležitosti.

    Jsem na startovní čáře, zase nabitý chutí do všeho nového, zbavený toho, co se pro mě po letech stalo rutinou. 🙂

    J.

    1. Jirko, díky za koment a sdíleníí zkušenosti…
      Je zajímavé, jak se v poslední době zase vracíme zpátky… Je to extrém, ale představme si dobu, kdy nebyly ani mobily… Co se řeklo, to platilo a nebylo moc možností, jak to změnit. Dnešní doba je rychlá, rušení i plánování aktivit mnohem jednodušší a možná právě kvůli tomu se dostáváme do zajetí…
      Koresponďáky už si asi nikdy posílat nebudeme, ale je super si to uvědomit a nastavit si hranici, která nám vyhovuje :-).

Komentáře nejsou povoleny.